.
Svůj profesní život zasvětil propagaci technologií ve vzdělávání. Pětadvacet let působil na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, kde vedl kurzy zaměřené na technologie v práci učitele. Dnes ho naplňuje kurátorská činnost – vybírá ty nejzajímavější informace ze světa EdTech (Educational technology) a předává je pedagogické veřejnosti.
S Bořivojem Brdličkou jsme mluvili o jeho srdcovém tématu.
Na co se jsme se také zeptali:
- Jak je na tom české školství z hlediska využívání technologií?
- Do jaké míry jsou děti schopné naučit se pracovat s technologiemi bez pedagogického vedení?
- Jak využívání technologií ve školství ovlivní nástup mladší učitelské generace?
- Má smysl zakazovat ve škole mobilní telefony?
- Jak práci pedagogů ovlivní umělá inteligence?
Jste nestor digitálního vzdělávání v České republice. Kdy jsou podle vás technologie důležité?
Jednoznačně v okamžiku, kdy je používám k učení a ke svému zdokonalování. Když mi pomáhají v práci, kterou dělám, a takzvaně umocňují to, co dělám. Takhle to chápu já. A je to dokonce tak, že to bez nich dnes už ani nejde. Ale technologie můžou i škodit, samozřejmě.
Jak je na tom české školství z hlediska využívání technologií? Vnímáte tam od devadesátých let nějaký posun?
Pro mě je smutné sledovat, že se příliš neposouváme. Už zhruba v 70. letech jsme přišli na to, že s čistě instruktivním přístupem si nevystačíme. Ten si můžete představit tak, že žáci používají technologii a jsou při tom řízeni. Předloží se jim něco k nastudování a potom se jim položí otázka. A podle toho, jak na ni odpoví, se postupuje dál. Při nesprávné odpovědi pokračují ve studiu a při správné odpovědi se můžou posunout k další látce.
Jenže tento postup má smysl možná tak při biflování slovíček. Jinak s ním žáky spíš otrávíte a jejich výsledky tomu odpovídají. Proto se didaktické teorie vyvíjely směrem ke konstruktivismu. Ten má žáky vést k tomu, že budou chtít aktivně sami něco dělat. Jenže tam jsme v praxi stále ještě nedošli.
Proč to tak je?
Protože používání technologií v konstruktivistickém duchu je mnohem náročnější na schopnosti všech zúčastněných. Následovat pokyny, které dostávám třeba od počítače, je mnohem snazší. Takže bohužel, i když dnes ve školách technologie fyzicky máme a chápeme, jak bychom z nich mohli těžit, ve většině případů se to neděje. Většina učitelů bude stále chtít přesně vědět, co mají dělat.
Chce se mi říct, že za posledních třicet let se to téměř nehnulo. Vidím v tom určitou analogii s úplně jiným tématem, kterým je inkluze. Teoreticky asi všichni víme, proč se o ni pokoušíme. Ale pokud mám správné povědomí, většina učitelů ji odmítá. Je to problém.
„Udává se, že skutečných inovátorů je v populaci 2,5 %, a pro učitele to bude platit taky.“
Jak si myslíte, že to mají mladí učitelé? Bude nová generace pedagogů jiná?
Domnívám se, že se to týká i nastupujících učitelů, kteří v naprosté většině případů přebírají postupy, metodiky a myšlení od těch stávajících. Udává se, že skutečných inovátorů je v populaci 2,5 %, a pro učitele to bude platit taky. Zavádět změny, inovovat a učit jiným způsobem – to je velmi obtížné. To koneckonců uvidíte i v revizi rámcových vzdělávacích programů. Ta snaha nepopudit učitelskou veřejnost tím, že by se po nich chtělo něco opravdu nového a jiného, je tam všudypřítomná.
Nemůžeme dát dětem technologie do ruky a nechat to prostě na nich?
Děti se skutečně na určitou úroveň dostanou samy. Potvrzují to i výzkumy. Potvrdil to i negativně hodnocený projekt One Laptop per Child, kdy jeho tvůrci dětem z rozvojových zemí rozdali laptopy s představou, že i bez instrukcí a pedagogického vedení je budou schopné využívat pro své vzdělání. A ony se něco naučily, např. vyhledat si informace na internetu. Ale ta původní očekávání se určitě nenaplnila.
Naše cíle jsou zkrátka o několik stupňů výš a bez učitelů to nejde. A problém je v tom, že děti těžko někam posunete, když samotným učitelům chybí potřebné kompetence.
Jaký je tedy podle vás návod na modernizaci školství? Občas mi připadá, že se motáme v kruhu a rozhořčené jsou všechny zúčastněné strany – učitelé, školy, ministerstvo, rodiče…
Teorie změny říká, že bez přesvědčení většiny aktérů to nikdy nemůže dopadnout dobře. A to je přesně důvod, proč všechny naše dosavadní strategie na proměnu školství ztroskotaly. To bylo dokonce vyhodnoceno oficiálně, to není jenom můj názor.
To zní dost pesimisticky.
Pochopitelně to je velký problém, ale nevidím to vůbec beznadějně. Kdysi mě hodně zaujala myšlenka, že školství se nakonec bude chovat jako Maginotova linie za 2. sv. války. Německá armáda tehdy toto masivní francouzské opevnění úplně obešla a obsadila celou Francii. Já vím, je to možná zvláštní přirovnání. Nicméně digitální technologie už se dnes rozšířily natolik, že ovlivňují, co si lidé myslí a dělají. To znamená, že zásadním způsobem ovlivňují i vzdělávání. I když se tomu třeba pokoušíme bránit. Takže já jsem vlastně dospěl k názoru, že to, co dělá ministerstvo, je skoro jedno. Pokud nebude snahám o pokrok vysloveně bránit.
Z mého pohledu jediná cesta, jak se posunout, je učit podle sebe. A pokoušet se při tom inovovat vzdělávací aktivity tak, aby žáci byli schopní uspět i v budoucím světě. Už nyní o něm víme, že bude výrazně jiný než ten náš. To je ten hlavní důvod, proč musíme školství proměňovat.
Vnímám, že je tu velká část učitelů, která má k technologiím odpor a část jich má strach. Vedle nich ale v rámci Vividbooks potkáváme i spoustu těch, kteří jsou vůči technologiím obecně velmi otevření. A to bez ohledu na věk.
Ano, vůbec nepochybuji, že jsou i tací. To jsou právě ti inovátoři. My jim říkáme čelní učitelé a je skvělé, že tu jsou. Měli by být vidět, aby se od nich mohli ostatní učit a inspirovat se.
Pojďme se podívat na téma, které se stále hodně diskutuje. Co si myslíte o používání mobilních telefonů ve třídách? Zakazoval byste je, jako se to mnohde děje?
Jestliže je naším cílem připravit děti na život v budoucnosti, musíme je dovést k tomu, aby mobilní telefony využívaly smysluplně. Na začátku to může být tak, že se budou ve výuce používat řízeně a instruktivně. Aby to bylo pod určitou kontrolou. Pak je ale potřeba udělat ten krok ke konstruktivismu. A já si uvědomuji, že je velmi obtížný. Umím si nicméně představit, že žáci pracují na projektu, který je pro ně zajímavý, a sami od sebe využijí technologie, aby dospěli k výsledku. Jakmile se dostaneme až na tuto úroveň, pak jsme úplně v pohodě. To je to, co chceme.
A tam, kde se to takto nedaří, nezbývá než použít restrikce. Na druhou stranu i ve školách, kde jsou mobily povolené, je důležité nastavit si a vyžadovat dodržování určitých pravidel. Například: nebudeme používat mobily při jídle, nebudeme je používat v prostoru ke hře a odpočinku apod. Měla by to být jasná pravidla napojená na vizi školy a měli by je dodržovat všichni. To už se dotýkáme tématu tzv. digitálního wellbeingu.
„Jestliže po mně učitel chce, abych odevzdal referát na určité téma, samozřejmě, že půjdu cestou nejmenšího odporu a použiju vygenerované texty.“
Jaký je váš postoj k umělé inteligenci? Počáteční hysterie už sice pominula, spousta otázek je ale stále v éteru. Budou děti seminární práce už jen generovat? Vezme AI učitelům práci?
Diskuze kolem AI mi trochu připomínají situaci před asi 20 lety, kdy začínala Wikipedie. Tenkrát také zaznívaly myšlenky, že by se to mělo zakázat, aby žáci nevydávali zkopírované články za svou práci. Rozdíl mezi Wikipedií a AI je ale v tom, že my zatím nedokážeme texty vygenerované pomocí AI vždy jednoznačně identifikovat. Což ale vůbec nevadí. Cílem by přece nemělo být chtít po žácích hotovou lineární práci.
Jestliže po mně učitel chce, abych odevzdal referát na určité téma, samozřejmě, že půjdu cestou nejmenšího odporu a použiju vygenerované texty. A samozřejmě, že pokud takový text vezmu a jen ho slepě zkopíruju, bude mi to úplně nanic.
Smysl to začíná dávat v okamžiku, kdy se snažím myšlenkově obohatit a získat nápady, kam bych mohl to, co dělám, posouvat. O tom generativní umělá inteligence je. Je schopná toto výrazně umocnit. Učitel se proto musí pokoušet to ve výuce dělat jinak. Může např. chtít místo referátu video, kde žák ukáže, jaké pro něj má dané téma přínos.
A jak AI ovlivní samotnou práci učitele?
Samozřejmě, že i jeho to obohacuje. Učitel si dnes může velmi snadno pomocí umělé inteligence připravit lekci na jakékoliv téma. Samozřejmě, že si to musí vždy upravit k obrazu svému a vložit do toho svůj přínos, ale může se inspirovat.
Když se zeptáte žáků, většina si přeje živého učitele, ne umělého. Není to o tom, vzít avatara a nahradit jím učitele. Ano, technologie může být asistentem, který pomáhá nasměrovat výukovou činnost, ale role skutečného učitele je nezastupitelná, protože vztah se žákem si buduje on. Takže z mého pohledu pedagogové o práci kvůli AI určitě nepřijdou.
Kdo je Bořivoj Brdlička
- Dlouholetý vysokoškolský pedagog, lektor, autor a propagátor vzdělávacích technologií
- Jako referent národního podniku Komenium se před rokem 1989 podílel na zavádění počítačů do výuky
- V letech 1995 až 2019 vyučoval na Katedře informačních technologií a technické výchovy na Pedagogické fakultě UK
- Budoucí pedagogy vyučoval např. předmět Vzdělávací technologie v práci učitele
- Podílel se na návrhu Státní informační politiky ve vzdělávání (SIPVZ) i na aktuálních revizích RVP ZV
- Dnes nadále sleduje dění v EdTech (Educational technology) a vybrané informace předává pedagogické veřejnosti, zejména prostřednictvím modulu Učitelský spomocník Metodického portálu RVP
- Je čestným členem SKAV (Stálé konference asociací ve vzdělávání)
Užitečné odkazy
Učitelský Spomocník – https://spomocnik.rvp.cz/
BoBrův Spomocník – https://www.spomocnik.net/
SKAV – https://skav.cz/
