.
Do života základní školy ve vyloučené lokalitě zapojuje ředitelka Marie Čápová nebývalé množství digitálních nástrojů a inovací. Žáci ZŠ Neštěmická v Ústí nad Labem v hodinách běžně pracují s mobilními telefony i roboty. V rozhovoru nám přitom paní ředitelka prozradila, že její osobní vztah k digitálním technologiím není právě pozitivní. Za klíčové považuje jejich propojení s lidskými hodnotami.
Jak se díváte na technologie ve škole?
Vnímám je jako velmi důležitý nástroj učení a něco, co žáci potřebují pro úspěšnou budoucnost. Děti u nás aktivně pracují např. s roboty, 3D tiskem, virtuální realitou nebo pronikají do programování. Učíme je, jakým způsobem jim mohou technologie pomoci v jakékoliv oblasti, kterou právě zpracovávají.
Vím, že velkou roli u vás hrají mobilní telefony.
To je pravda, ty jsou v podstatě žákovskou kanceláří a používáme je i přímo ve výuce. Věřím, že pokud se dítěti ukáže, co všechno se s mobilem dá kromě zábavy dělat, je schopno na něm zpracovat obrovskou škálu věcí včetně domácích úkolů, prezentací apod. Naše děti se navíc mohou ve škole volně připojit k síti Wi-Fi, což ty možnosti ještě rozšiřuje.
Zaujala mě ta volná Wi-Fi. Chápu správně, že ji děti ale nepoužívají jen čistě ve výuce?
Ano, v prostorách školy jsme ji zavedli už asi před osmi lety. Děti ráno přichází do školy a okamžitě se připojí k žákovské síti. V hodinách pak díky tomu mohou pod vedením učitele pracovat v různých aplikacích. A ano, o přestávkách internet využívají i jinak. U dětí, které mají například problém s množstvím dat v rodinném prostředí, samozřejmě dochází i k tomu, že si stahují věci, které potřebují k tomu, aby naplnily očekávání svých spolužáků. To znamená filmy, hudbu apod.
Nevadí vám to?
Naopak, myslím si, že právě v tom je kromě toho vzdělávacího aspektu ten největší přínos. V tom, že všechny děti dostávají úplně stejnou úroveň informací, pokud o ně mají zájem.
To znamená, že nedochází k šikaně kvůli tomu, že by dítě bylo v něčem takzvaně mimo?
Tohle to není o šikování. Děti se přirozeně separují. Jakmile skupinka dětí mluví o nějakém filmu, dítě, které netuší, o čem je řeč, se v negativním smyslu stává středem pozornosti. Anebo si ani nepřisedne a té diskuze se nezúčastní. V momentě, kdy my mu skrze volnou Wi-Fi přístup k těm informacím umožníme, můžeme to alespoň částečně eliminovat. Nicméně myslím si, že toto bude do značné míry specifikum naší školy, resp. našeho regionu.
Využívání mobilních telefonů ve škole má i své kritiky. Mluví se o tom, že se děti kvůli telefonu méně soustředí a že je ruší různé notifikace. Jaká je vaše zkušenost?
Předně si myslím, že děti jsou dnes úplně jiné než my. Vstřebávání informací je u nich z velké části založené na krátkých obrazových sekvencích. Je to jejich přirozenost. A další věcí je, že máme ohledně užívání mobilního telefonu ve škole a Wi-Fi nastavená pravidla, která nám přesně říkají kdy ano a kdy ne.
Jaká jsou ta pravidla a jak je komunikujete?
Je to pětice vzájemně provázaných pravidel, která se dotýkají ohleduplnosti, bezpečného užívání sociálních sítí, kyberšikany, odpovědnosti za vlastní zařízení apod. Všechna jsme si je nastavovali po vzájemné diskuzi. Pamatují si je děti, pedagogové i rodiče, takže je vlastně ani nemáme někde napsané.
Jedním z nich je například to, že mobilní telefon má být během hodiny uložený ne v kapse, ale v batohu, a to proto, že trénujeme vůli. Za celou třičtvrtě hodinu, pokud učitel neřekne jinak, do toho batohu nesáhneme. A pokud máme slabou vůli, pak to má jasný důsledek.
A ten je jaký?
Jakmile žák použije v hodině mobilní telefon mimo ten čas, kdy se na něm pracuje, učitel k němu přijde, natáhne ruku a dítě mu do ní telefon položí. Bez toho, aniž by kdokoliv cokoliv říkal. Protože pravidlo je jasné a všichni ho známe. Mobilní telefon skončí do konce hodiny na katedře a potom ho učitel odnese na sekretariát do trezoru. A odtamtud si ho nevyzvedává dítě, ale rodič.
Dokážu si představit, že z takového opatření děti nejsou zrovna nadšené. Nebo se pletu?
Pracovat s mobilními telefony bylo přáním žáků. Společně jsme pak hledali tu cestu, jak to prakticky udělat. A pravidlo, kdy se mobilní telefon odebere, také vzešlo od žáků. My jsme ho tedy doplnili tím, že tím, kdo si pro něj přijde, by měl být rodič.
Jak se na to dívají rodiče?
Na začátku to s nimi samozřejmě bylo potřeba vydiskutovat, což se u nás povedlo. My spolu dneska hrajeme takovou hru a tím, že vám to tady teď říkám, malinko poodkrývám to zákulisí.
Já rodičům vždycky říkám, vzpomeňte si, jak voláte: „Skoč s tím košem, prosím tě. Seběhni se psem, prosím tě.“ A dítko vám dokola odpovídá: „Mami, teď ne, teď tady něco dělám. Mami, teď ne, teď tady mám kámoše.“
Teď to bude vypadat jinak: „Maminko, prosím tě, dojdi mi pro ten mobilní telefon.“ „Ne, teď nemůžu. Teď budu vyndavat nákup z tašky. Dneska fakt ne, odpoledne mám kafe s kamarádkou.“
Maminky přišly na to, že mají najednou účinný nástroj, jak ty děti zapojit do domácích prací. Anebo říkají, paní ředitelko, to bylo úplně nejlepší období, on s námi i mluvil. (smích) Vlastně se stane to, že si dospělí začnou hrát a vede to k usměrňování a ke zkvalitňování výchovy toho dítěte.
Vy práci s mobilními telefony upřednostňujete oproti notebookům nebo tabletům. Co je tím důvodem?
Já jsem vděčná Ministerstvu školství, že si začalo uvědomovat, že prostředky, které vedou ke vzdělávání, musí být na určité úrovni, a vypsalo na to dotační tituly. Takže co se týká vybavenosti digitálními pomůckami, je na tom naše škola dneska velmi dobře.
Před pandemií to ale bylo u nás s výpočetní technikou kritické a i to byl důvod, proč jsem se rozhodla, že využijeme mobilní telefony, které výkonností přesahovaly naše stroje.
A právě během covidu jsme si naplno uvědomili, že mobil jako učební pomůcka je každé ráno na 100 % nabitý a nikdo nemusí nic dobíjet. Obsahy a aktualizace jsou záležitostí toho žáka, takže je nemusíme řešit. V mobilu má žák vlastně všechno, co potřebuje, a může v něm zpracovávat veškeré úkoly.
Jak pracujete s učiteli, kteří ten posun k digitálním technologiím a telefonům ve výuce třeba tak nevítají?
Někteří učitelé s tím nepracují a je to tak absolutně v pořádku. Mají spoustu jiných metod, které používají a které jsou taky skvělé. Z mého pohledu je to bezvadné, že ne všichni s tou digitální technologií pracujeme. Ale důležité je to dětem označovat vědomě. To znamená říct, tady ten pan učitel to nepoužívá a není to vůbec na škodu.
Jaký je vlastně váš osobní vztah k digitálním technologiím?
Já se vám přiznám, že osobně je vlastně nesnáším. (smích) Vize světa, kdy náš život budou technologie do detailu řídit a budou nás provázet úplně všude, se mi ani trochu nelíbí. Ale je mi jasné, že nemá smysl se jim bránit. Stejně jako stávky a protesty kdysi nezastavily nástup páry a průmyslovou revoluci, ani my toto nezastavíme. Aby byly děti úspěšné, musíme jim kontakt s digitální technologií umožnit a naučit je užívat ji bezpečně a ve prospěch člověka.
Naší povinností je ale žáky současně vést i k těm lidským kvalitám. Oni musí být především lidmi. Musí cítit, vnímat druhé kolem sebe, musí být empatičtí, ohleduplní, umět dobře komunikovat. A ta digitální technologie jim v tom bude jenom pomáhat.
Takže já mám sice k technologiím averzi, ale nebrání mi to v tom, poskytovat je žákům v té míře, která je posune. Oni je potřebují k tomu, aby se rozvinuli. Já jsem ten, kdo rozhoduje o tom, jestli technologie na škole budou, nebo nebudou. A jsem přesvědčená, že by u nás být měly.
Vaše škola se nachází ve vyloučené lokalitě, přesto máte drive a odvahu věci měnit. Jak se na vaše působení dívají jiné školy v regionu?
Je pravda, že se u nás objevuje velké množství různých ředitelů z různých škol. Některé zajímají naše pravidla, některé zajímá, jak jsme to vlastně všechno udělali. Jezdí si k nám pro inspiraci.
A co jim říkáte?
Že jde o postupný proces. Moji kolegové tady za posledních 10 let vytvořili rozvětvený systém způsobů konání a chování, které na sebe přirozeně navazují a nelze je oddělit.
To znamená, že ředitel odjinud si nemůže nějaký prvek v této úrovni vzít a začít ho aplikovat u sebe na škole – aniž by měl za sebou tu cestu, kterou máme my, a aniž by o tom mluvil se žáky. To by nezafungovalo.
My jsme děti také nejprve sezvali a nápad na žákovskou síť jsme s nimi probírali. Ptali jsme se, co byste tomu říkali, kdybychom tady měli volnu Wi-Fi. Co pro to musíme udělat? Nejvíc problematické asi bude, když učitel nebude chtít, abyste používali mobil v hodině. Jak to uděláme? A v ten moment oni sami najdou to řešení, to pravidlo, a dokážou se podle něj chovat.
To už se ale nebavíme pouze o mobilech.
To určitě ne. Mým cílem je, aby se děti staly tou školou. Než jsme začali zavádět různé změny, byly děti a škola oddělenými jednotkami. A myslím, že se nám daří to obracet. Především tím, že žáci mají možnost měnit prostředí školy. Vědí, že můžou přicházet s novými nápady a že se je budeme snažit proměnit v realitu. Někdy jsou samozřejmě bláznivé, ale když je nasměrujete, oni už pak dojdou k tomu, co smysl dává a co ne. Jen o tom spolu musíme mluvit.
Jaká je v tom vaše role ředitelky?
Každý ředitel si se svým týmem nastavuje školu tak, jak má pocit, že je to nejlepší. Všichni máme jeden rámcově vzdělávací program a jedny cíle. Ty měnit nemůžeme. Ale můžeme změnit to, jaké pocity u toho budeme mít a v jakém prostředí se to všechno bude odehrávat. A o to se snažím.
Kdo je Mgr. Marie Čápová
- Od roku 2013 působí jako ředitelka ZŠ Ústí nad Labem, Neštěmická
- Kromě školství se 20 let pohybovala v komerčním sektoru
- Pracovala v sekci výchovy a rané péče v agentuře pro porodní asistentky OAZA
- Vedla kurzy plavání pro batolata a předčasně narozené děti
- Založila a provozovala nestátní vzdělávací zařízení zaměřené na rekvalifikační a kvalifikační kurzy
- V rámci spolupráce s NPI ČR působí mj. jako individuální koučovací podpora vedoucím ped. pracovníkům v síti krajských škol či jako odborná garantka projektu Rozvoje technického myšlení
- Je členkou v Expertním panelu supervize pracovních skupin při NPI ČR připravujících RVP ZV
Užitečné odkazy
